Česká arteterapeutická asociace - ČAA je neziskové profesní sdružením arteterapeutů, které je zároveň otevřené i všem zájemcům o tento obor. Cílem asociace je péče o tento obor, pořádání vzdělávácích, informativních a jiných aktivit v oboru, a koordinace úsilí ostatních subjektů. 

Arteterapie bývá vnímána jako součást tzv. kreativních terapií spolu s muzikoterapií, dramaterapií a taneční a pohybovou terapií.

  • 01.jpg
  • fus.jpg
  • P1180074.jpg
  • paleta.jpg
  • P_12_05_395.jpg

V dnešní době se nabízí dvě výtvarné příležitosti pro člověka s postižením. První možnost je výtvarná dílna, která je součástí nemocnice, stacionáře a dalších institucí. Zde si jedinec osvojí praktické dovednosti v konkrétní technice. Především se jedná o pletení košíků z pedigu, výroba svíček, malování na hedvábí, práce s keramickou hlínou a další. Tyto činnosti obsahují ergoterapeutické prvky s přesahem do kreativního umění. Následně jsou tyto vytvořené artefakty určeny k prodejní výstavě.
Další méně známou možností v České republice je výtvarný ateliér pro osoby s handicapem. V Evropě a v USA jsou tyto výtvarné ateliéry zastoupeny ve větším počtu, obvykle je jejich součástí rovněž i muzeum. Návštěvník muzea může umělce zastihnout přímo při výtvarném činu. Některé zahraniční ateliéry tyto jedince podporují v dalším druhu umění jako je divadlo a hudba. Výtvarné ateliéry v České republice se zaměřují na stimulaci výtvarného projevu jedince, který je charakteristický pro jeho autentický rukopis. Tyto výtvarné aktivity usilují o rozvoj jemné motoriky, fantazie a podpory v rámci socializace. Například prostřednictvím pořádaných výstav má jedinec možnost okomentovat své výtvarné dílo na vernisáži. Další možností je tvorba na zakázku, u které jedinec ví, že jeho práce bude veřejně prezentovaná – plakáty koncertů (http://openartstudio.cz/projekt-open-art/). Další podstatou těchto ateliéru jsou besedy s umělci a inkluzivní výtvarné workshopy, v kterých je hlavním cílem společně tvořit.

Obsahem těchto výtvarných atelierů je převážně tvůrčí činnost s klasickými médii s možností jejich velkého výběru. Jedná se o kresbu, malbu a práci s keramickou hlínou, prostřednictvím nich jedinec prezentuje obraz o vlastním světě a lidí kolem něho. V těchto ateliérech není dána míra toho, kam až mohou tito tvůrci v umění dojít. Autoři, kteří tvoří v těchto ateliérech, nejsou dotčeni výtvarnými pravidly a (zlo)zvyky, nemají umělecké vzdělání a tvoří čistě pro sebe. Na základě zmíněného ve výtvarné práci prezentují vlastní originální malebnost. Jestliže hledáme označení pro jejich tvorbu v umění, lze si představit pojmy jako Outsider Art, Art Brut nebo Self-Taught Art.
Jestliže hledáme další podporu v rámci socializace tak, aby se jedinec lépe začlenil do 21. století, je potřeba do výtvarné práce v ateliéru inovovat digitální technologie, bez kterých se v dnešní době téměř žádný jedinec neobejde. Vhodným novým médiem, které rovněž spadá do oblasti umění, je fotografie či práce s fotoaparátem. Během focení v plenéru se jedinec s handicapem dostane do kontaktu s dalšími (intaktními) členy skupiny, kteří mají stejný zájem o tuto aktivitu. Následně jedinec tyto dovednosti s fotoaparátem dokáže využít při digitálním zaznamenávání vlastních vytvořených artefaktů a také jejich sdílení, které vznikly prostřednictvím klasických médií v ateliéru. Proces samotného fotografování může sloužit jako druh terapie, neboť se jedinec může stát součástí fotografického světa v hledáčku fotoaparátu.
Originální pohled na svět je zachycen v projektu diplomové práce „JAK TO VIDÍM JÁ“, ve které hlavní roli zastávají nová média (fotografie) a klasická média (malba) ve výtvarné činnosti osoby s Downovým syndromem. Hlavní jedinec poprvé držel digitální fotoaparát, kterým nejprve zaznamenal vlastní skutečný pohled skrze hledáček fotoaparátu a následně tyto pořízené snímky abstraktně interpretoval pomocí malby na plátno. Při srovnání pořízených fotografií a namalovaného obrazu, lze najít tvůrčí dialog mezi dvěma pohledy na realitu.

Fotografování jako proces v plenéru je pozitivní změnou, dokonce mnohem více motivující než samotná klasická malba v ateliéru. Zavádění fotografie a proces fotografování do výtvarných ateliérů dokáže bourat stereotypy a ukazovat tak nové pohledy. Během fotografování je nutné jedinci s handicapem častěji opakovat již získané informace z předešlých setkání a také je důležitá vizuální ukázka. Zpočátku lze spatřit, že jedinec má tendenci fotit vše, co se mu na první pohled před očima nabízí. Po delší době fotografování (několik setkání), tento jedinec prokázal, že již fotografické objekty vybírá s rozvahou a má účast téměř nebyla potřebná.

https://is.muni.cz/th/s5o6v/DIPLOMOVA_PRACE_2018.pdf

text a fotografie: Tereza Mikulová