Výstava  "Umění je stav duše" XI. se koná v Galerii v podloubí - Muzeum Kroměřížska (Velké náměstí 38). Je otevřena úterý - neděle  9 - 12 a 13 - 17 hodin. 


Výstavu již organizuje dlouholetá arteterapeutka kroměřížské nemocnice Emilie Rudolfová. Při příležitosti otevření výstavy napsala Emilie Rudolfová následující text: 

 

Vážení a milí přátelé arteterapie a výtvarného umění,

již 21 let nabízím klientům 3 podoby arteterapie: činnostní, individuální a projektivní ve skupině. Přestože do ateliéru přicházejí dospělí, jsou to často děti závislých rodičů, kdy je závislý jeden z dvojice nebo oba. Není výjimkou, že se jedná o několikanásobnou závislost. Častá je kombinace kouření, nadužívání alkoholu, léků i drogy. Co chci zdůraznit, je častá citová nezralost rodičů. Právně jsou dospělí, fyzicky zdraví a silní, ale nejsou připraveni na roli být dobrým rodičem. V současnosti se sice výrazně posunula hranice, kdy matky porodí první dítě ve 30. roku věku a otec má přibližně stejný věk, to ale nic nemění na skutečnosti, že rodiče jsou i v tomto věku

citově nezralí. Necítí v sobě přirozenou rodičovskou povinnost. Rodič zprvu dítěti kupuje lízátka, později lyžařskou výzbroj. Je to stav, kdy potřeby dítěte jsou důležitější než zájem rodičů. To, že dítě žije v prostředí, kdy rodiče jsou emočně nezralí a závislí, může být příčinou napětí ve vztazích, které dítě znejistí ve vztahu k rodičům. A co je závažné, je nejistota ve vztahu k sobě. Pokud zcela vymizí pocit bezpečí, který je tak důležitý pro rozvoj osobnosti, tak se dítě necítí dobře doma ani ve světě. To, že mají velký podíl na této skutečnosti, rodiče tuší, ale dál s tím nepracují. Nezřídka se dítě nebo dospívající stydí za rodinu, ve které vyrůstá, uzavírá se do sebe, bývá takzvaně “hodné“, protože ví, že jinam jít nemůže. Neprojevuje se, protože rodiče jsou tak zaujati sami sebou, že děti nevnímají jako ten nejcennější „poklad“, který může být právě jejich chováním  znehodnocen. Dospělí bojují mezi sebou, kdo bude mít v čem větší nadvládu, kdo koho více zraní, poníží, zahrne větším přílivem výčitek. A to, že dítě nemá prostor k sebevyjádření, rodiče nezajímá a dětí se nikdo na nic neptá. Jsou to citové ústrky, hrůzy, které prožívají děti v mladším věku i ve věku dospívání. Chybí tu lidské teplo, objevuje se tvrdost v chování, necitlivost vůči jiným, zvýšená ostražitost vůči okolí, kdo mu jak ublíží. Sami si začnou ubližovat. Sebepoškozování je

v terapii časté a také se mi často svěří, že měli plán jak se zasebevraždí. Navenek mohou vystupovat jako necitliví a stává se, že dochází k přenosu vůči autoritě, a to jak ve škole ve vztahu k učiteli, tak v terapii ve vztahu ke mně. Jeden klient mi sdělil: „Matka mě tady přivezla jako kabát do čistírny.“ Nejednou vznikl v klientovi tak velký přetlak, že v citovém rozpoložení na mě křikl: „Co pořád po mně chcete, kdo tu měl být doopravdy, jsou moji rodiče, ne já.“ Je také překvapující, že v rodině, kde je jeden z partnerů závislý, tak ten druhý dál setrvává v tomto vztahu, přestože se celá rodina i dítě trápí. Není chuť či odhodlání s tím něco udělat. Závěrem chci dodat, že klienti si rádi vzpomenou na období, kdy se zařekli, že nebudou opakovat chyby rodičů nebo že si už nebudou „pomáhat“ v tíživé životní situaci drogou v různé podobě. Klienti, kteří se pustí do arteterapeutické spolupráce, mohou dojít k silné a hluboké zpovědi, zároveň úlevy a mohou tak dosáhnout celkové úzdravy. Pojmenují potíže a problémy. Problémy řeší a potíže se zmírní nebo vymizí.

Zde je místo pro Vaši inzerci.
Více informací.